Průvodce katalogem a hudební řečí

Jak se vyznat v Bachovi

Číslo BWV říká především kam dílo patří, ne kdy vzniklo. A názvy jako fuga, toccata nebo menuet zase napovídají, jak je hudba postavena nebo k čemu původně sloužila.

Bach-Werke-Verzeichnis

Mapa katalogu BWV

BWV je zkratka německého Bach-Werke-Verzeichnis, tedy „katalog Bachových děl“. Wolfgang Schmieder jej poprvé vydal roku 1950. Čísla jsou řazena systematicky podle žánrů a obsazení, nikoli chronologicky. Proto může mít rané dílo vyšší číslo než dílo pozdní.

Dnes se používá třetí, rozšířené vydání BWV3 z roku 2022. Zachovává známá čísla, přesněji rozlišuje verze skladeb a zohledňuje novější výzkum. Klasická žánrová kostra končí číslem 1080; později nalezená nebo nově zařazená díla od BWV 1081 výše už netvoří souvislé žánrové bloky.

Jak číst dodatky: písmeno nebo desetinná část rozlišuje příbuznou skladbu či verzi (např. BWV 243.1 a 243.2). Označení BWV Anh. patří dodatku: historicky zahrnoval díla ztracená, sporná i mylně připsaná. Stav autorství se může s novým výzkumem měnit.
BWV 1–224

Kantáty

Duchovní kantáty pro liturgický rok i světské slavnostní skladby. Typicky střídají sbory, recitativy, árie a chorály. BWV 201–216 jsou převážně světské; konec rozsahu obsahuje i nejistá či ztracená díla.

BWV 225–231

Moteta

Koncentrovaná polyfonní sborová díla, většinou na německý duchovní text. Zpěv může doprovázet continuo nebo nástroje zdvojující hlasy.

BWV 232–243

Mše a Magnificat

Latinská chrámová hudba: Mše h moll, kratší mše Kyrie–Gloria, jednotlivé mešní části a Magnificat.

BWV 244–249

Pašije a oratoria

Rozsáhlé vokálně-instrumentální vyprávění. Patří sem Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční, Velikonoční a Nanebevstoupení oratorium.

BWV 250–438

Čtyřhlasé chorály

Samostatně katalogizované harmonizace luterských písní. Často jde o závěrečné věty kantát; stejný nápěv může mít více odlišných harmonizací.

BWV 439–524

Písně, árie a quodlibet

Duchovní písně, sólové árie a příležitostné vokální kusy. Významnou část tvoří písně ze Schemelliho zpěvníku.

BWV 525–771

Varhanní skladby

Triové sonáty, preludia, toccaty, fantazie a fugy, koncertní transkripce i rozsáhlý svět chorálních předeher a variací.

BWV 772–994

Ostatní klávesové skladby

Díla pro cembalo, klavichord či obecně klávesový nástroj: invence, sinfonie, suity, partity, preludia a fugy, toccaty, koncerty a variace.

BWV 995–1000

Loutnové skladby

Suity, preludium a fuga pro loutnu nebo pro dobový nástroj lautenwerk; některé jsou úpravami starších skladeb.

BWV 1001–1040

Komorní hudba

Sonáty a partity pro sólové housle, suity pro violoncello, skladby pro flétnu, housle či violu da gamba s klávesovým doprovodem a triové sonáty.

BWV 1041–1071

Orchestrální díla

Koncerty pro housle a klávesové nástroje, Braniborské koncerty a čtyři orchestrální suity (v katalogu označované také jako ouvertury).

BWV 1072–1078

Kánony

Krátké, často hádankové kontrapunktické konstrukce, v nichž jeden hlas přesně odvozuje svůj materiál z jiného.

BWV 1079–1080

Pozdní kontrapunktická díla

Hudební obětina a Umění fugy: vrcholné soubory ricercarů, kánonů a fug založených na důsledné proměně několika témat.

Cykly a sbírky

Kde hledat známé soubory děl

Jeden soubor může ležet uvnitř jediného rozsahu, ale někdy katalogem prochází napříč. Názvy „anglické“ a „francouzské“ suity navíc nejsou Bachovými přesnými zeměpisnými popisky, nýbrž tradičními názvy skupin.

Dobře temperovaný klavír I

BWV 846–869

24 dvojic preludium–fuga ve všech durových a mollových tóninách, uspořádaných chromaticky od C dur do h moll.

Dobře temperovaný klavír II

BWV 870–893

Druhá řada 24 preludií a fug. Nejde o učebnici dnešního rovnoměrného ladění, ale o demonstraci prakticky použitelného „dobrého“ temperování všech tónin.

Invence a sinfonie

BWV 772–801

Patnáct dvouhlasých invencí a patnáct tříhlasých sinfonií: pedagogické kusy pro samostatné vedení hlasů, artikulaci a kompoziční myšlení.

Anglické suity

BWV 806–811

Šest rozměrných klávesových suit s virtuózním preludiem a tanečním jádrem allemande–courante–sarabande–gigue.

Francouzské suity

BWV 812–817

Šest komorněji pojatých klávesových suit; mezi sarabandu a gigue vkládají galanterie, například menuet, gavotu či bourrée.

Klávesové partity

BWV 825–830

Šest suit vydaných jako první díl Clavier-Übung. Taneční schéma rozšiřují velmi osobité úvodní věty.

Goldbergovy variace

BWV 988

Aria, třicet variací a návrat arie. Jednotu drží především basový a harmonický půdorys, ne pouhá variace melodie.

Orgelbüchlein

BWV 599–644

Malá varhanní knížka chorálních předeher pro církevní rok; každý kus spojuje liturgický nápěv s určitou technickou a kompoziční úlohou.

Schüblerovy chorály

BWV 645–650

Šest varhanních chorálů, většinou Bachových úprav kantátových vět pro varhany.

Osmnáct lipských chorálů

BWV 651–668

Rozsáhlé, pozdě revidované chorální předehry; soubor uzavírá fragment Vor deinen Thron tret ich.

Clavier-Übung III

BWV 552, 669–689 a 802–805

„Německá varhanní mše“ rámovaná preludiem a fugou Es dur. Čtyři dueta leží kvůli obsazení až v klávesovém oddílu BWV.

Sólové housle

BWV 1001–1006

Tři sonáty a tři partity bez doprovodu. Střídají sonátovou tradici s taneční suitou; vrcholem druhé partity je ciaccona.

Violoncellové suity

BWV 1007–1012

Šest suit pro sólové violoncello, každá s preludiem a řadou stylizovaných tanců.

Braniborské koncerty

BWV 1046–1051

Šest koncertů s pokaždé jiným obsazením a jiným poměrem sólistů k souboru; soubor je laboratoří barokního koncertantního principu.

Orchestrální suity

BWV 1066–1069

Čtyři cykly otevřené francouzskou ouverturou a pokračující řadou stylizovaných tanců.

Hudební obětina a Umění fugy

BWV 1079–1080

Dva pozdní kontrapunktické monumenty. První vychází z „královského tématu“, druhý systematicky zkoumá možnosti jediného hlavního tématu.

Notové knížky nejsou totéž co autorský cyklus: Klavierbüchlein für Wilhelm Friedemann Bach a dvě knížky pro Annu Magdalenu jsou domácí rukopisné sborníky. Obsahují Bachovy kusy v různých BWV blocích, pracovní verze i hudbu jiných autorů, proto nemají jeden souvislý rozsah.

Slovník posluchače

Hudební druhy, formy a věty

Názvy nejsou všechny stejného druhu. Kantáta označuje rozsáhlejší žánr, fuga způsob organizace hlasů, menuet původně tanec a preludium funkci úvodní věty. Bach je navíc rád kombinuje: gigue může být současně fugovaná a chorální předehra může mít podobu passacaglie.

Kontrapunkt a volné formy

Fuga
Přísněji organizovaná vícehlasá skladba založená na tématu. V expozici téma postupně vstoupí v jednotlivých hlasech jako téma a odpověď; další průběh je rozvíjí pomocí mezivět, sekvencí, inverze, augmentace či stretta. Fuga není mechanická šablona, ale způsob dlouhodobé práce s jedinou hudební myšlenkou. Bach ji používal samostatně, po preludiu či toccatě i uvnitř mší, kantát a tanečních vět.
Fughetta
Menší, kratší a obvykle jednodušeji rozvinutá fuga. U Bacha se často objevuje mezi chorálními předehrami nebo drobnými klávesovými kusy.
Kánon
Nejpřísnější imitace: následující hlas opakuje první podle daného pravidla, například se zpožděním, v jiném intervalu, pozpátku nebo v převrácených intervalech. „Hádankový kánon“ pravidlo záměrně neprozradí celé a interpret je musí odvodit.
Invence a sinfonie
Krátké polyfonní klávesové kusy. Bach nazval dvouhlasé skladby invencemi a tříhlasé sinfoniemi; měly učit čisté vedení samostatných hlasů, práci s motivem i zpěvný způsob hry. Tehdejší „sinfonia“ zde neznamená pozdější symfonii.
Preludium
Původně improvizovaný úvod, který ověřil nástroj, nastolil tóninu a připravil hlavní skladbu. U Bacha sahá od volného akordického proudu po pevně vystavěnou větu; často tvoří dvojici s fugou nebo zahajuje suitu.
Toccata
Virtuózní „dotyková“ skladba z tradice klávesové improvizace. Střídá běhy, akordická gesta, dramatické pauzy a někdy fugované oddíly. Má předvést zvuk i možnosti hráče; Bachovy toccaty však spojují svobodu s velmi pevnou architekturou.
Fantazie
Volnější instrumentální forma budící dojem improvizace. Může být recitativní, chromatická, kontrapunktická nebo chorální. Název slibuje svobodu průběhu, nikoli absenci řádu.
Ricercar
Starší, učený příbuzný fugy; název odkazuje k „hledání“ možností tématu. V Bachově Hudební obětině označuje mimořádně přísné tříhlasé a šestihlasé zpracování královského tématu.
Passacaglia a ciaccona
V baroku se oba názvy často překrývají. Jde o řadu variací nad opakovaným basem nebo harmonickým schématem, zpravidla v trojdobém metru. Bachova varhanní Passacaglia BWV 582 postupně zvyšuje hustotu a ústí do fugy; houslová Ciaccona z BWV 1004 vytváří obrovský oblouk nad návratným harmonickým základem.
Variace
Opakované proměny výchozího materiálu. Měnit se může melodie, rytmus, textura, počet hlasů, tónina nebo charakter, zatímco forma či harmonie zůstává rozpoznatelná. Goldbergovy variace drží pohromadě hlavně harmonický a basový plán arie.

Suita a stylizované tance

Barokní suita spojuje několik vět zpravidla v jedné tónině. Jejím jádrem bývá allemande – courante – sarabande – gigue. Před ně může přijít preludium či ouvertura a mezi sarabandu a gigue lehčí „galanterie“. Tance už často nebyly určeny k reálnému tančení; skladatel zachoval jejich rytmickou identitu a proměnil je v posluchačskou hudbu.

Suita / partita
Cyklus kontrastních, převážně tanečních vět. Partita může u Bacha znamenat suitu i sérii chorálních variací; význam určuje kontext.
Allemande
Umírněný německý tanec ve čtyřdobém metru, obvykle s předtaktím a plynulou, hustě polyfonní kresbou. V suitě bývá první základní taneční větou.
Courante / corrente
Živá trojdobá věta. Francouzská courante bývá ušlechtilejší a rytmicky dvojznačná mezi 3/2 a 6/4; italská corrente je rychlejší, lehčí a běhavější.
Sarabande
Původně prudký iberoamerický tanec, v evropském baroku proměněný v pomalou, vážnou trojdobou větu. Typický je důraz nebo prodloužení na druhé době a bohaté ozdoby.
Gigue
Rychlý závěrečný tanec anglického původu, často v 6/8, 9/8 nebo 12/8. Skokový rytmus a imitace z něj u Bacha často dělají energickou fugovanou větu.
Menuet
Uměřený francouzský dvorský tanec ve 3/4. Má pravidelné fráze a elegantní krokový charakter; dvojice Menuet I–II se hraje s návratem prvního. Později přešel do symfonií a sonát.
Gavota
Francouzský tanec ve 2/2 nebo 4/4, charakteristicky začínající uprostřed taktu. Bývá jasná, pevná a zpěvná; druhá gavota může mít podobu musette s drženým basem.
Bourrée
Rychlý francouzský tanec ve dvojdobém metru s krátkým, zpravidla čtvrťovým předtaktím. Oproti gavotě působí naléhavěji a přímočařeji.
Passepied
Lehký, rychlý francouzský tanec v trojdobém či složeném metru, obvykle s předtaktím. V suitě slouží jako vzdušná galanterie.
Loure
Pomalý francouzský tanec ve složeném metru, někdy zvaný „pomalá gigue“. Vyznačuje se tečkovaným rytmem, důstojným pohybem a důrazem na první dobu.
Polonéza
Slavnostní polský tanec ve 3/4 s charakteristickým rytmickým gestem. V Bachových rodinných sbornících i suitách reprezentuje dobovou zálibu v národních tanečních stylech.
Air
Instrumentální „píseň“ bez pevného tanečního rytmického vzorce. Zpravidla staví na zpěvné melodii; známým příkladem je Air z Orchestrální suity BWV 1068.
Francouzská ouvertura
Reprezentativní úvod se dvěma protiklady: pomalým oddílem s tečkovanými rytmy a rychlým imitativním či fugovaným oddílem, často s návratem úvodního charakteru.

Vokální a duchovní druhy

Chorál
Luterská duchovní píseň se známým nápěvem a slokovým textem, určená původně ke společnému zpěvu. Bach její melodie harmonizoval čtyřhlasně a používal je jako duchovní i stavební osu kantát a pašijí.
Chorální předehra a fantazie
Varhanní zpracování chorálního nápěvu. Melodie může znít dlouhými tóny v jednom hlase, být ozdobena nebo rozložena do imitací; kratší předehra uváděla sborový zpěv, rozsáhlá fantazie byla samostatnou skladbou.
Kantáta
Vícevěté vokálně-instrumentální dílo pro sólisty, sbor a nástroje. V lipské bohoslužbě vykládalo biblické čtení dané neděle; světská kantáta sloužila dvoru, univerzitě, svatbě či oslavě. Střídá veřejný hlas sboru, vyprávění recitativu, osobní reflexi árie a společný chorál.
Moteto
Polyfonní sborová skladba na duchovní text, u Bacha zpravidla německý. Oproti kantátě se méně opírá o střídání recitativů a árií a více o souvislou práci hlasů, dvojsbor a kontrapunkt.
Mše a Magnificat
Mše zhudebňuje pevné latinské části liturgie. Magnificat je chvalozpěv Panny Marie. Bach spojuje starší kontrapunktický styl, moderní koncertantnost i taneční rytmy.
Pašije
Rozsáhlé zhudebnění evangelijního vyprávění o Kristově utrpení. Evangelista přednáší děj recitativem, postavy vstupují přímou řečí, sbor představuje dav i obec věřících a árie děj zastavují osobní meditací.
Oratorium
Narativní duchovní dílo pro koncertní či liturgické provedení bez jevištní akce. Využívá podobné prostředky jako pašije; Bachovo Vánoční oratorium je cyklus šesti kantát určených pro různé sváteční dny.
Recitativ
Hudební řeč posouvající děj nebo výklad textu. Secco doprovází jen continuo a pružně sleduje slovo; accompagnato přidává orchestr a zdůrazňuje dramatický okamžik.
Arioso a árie
Arioso stojí mezi řečí recitativu a uzavřenou písňovostí. Árie je samostatnější lyrická reflexe; da capo árie staví na návratu A–B–A, při němž zpěvák mohl návrat ozdobit.
Quodlibet
Hravé spojení několika známých melodií nebo textů, často současně. Bachovská rodina jej pěstovala jako společenskou improvizační zábavu; quodlibet se objeví i v poslední Goldbergově variaci.

Instrumentální a orchestrální druhy

Koncert
Skladba založená na dialogu sólisty či skupiny se souborem. Rychlé věty často používají ritornelový princip: orchestrální refrén se vrací v různých tóninách mezi sólovými epizodami. Bach italský model převzal, zahušťoval kontrapunktem a často upravoval pro jiné nástroje.
Concerto grosso
Barokní koncert, v němž proti sobě stojí menší skupina sólistů (concertino) a celý soubor (ripieno). Braniborské koncerty princip používají velmi svobodně a v každém díle mění hierarchii nástrojů.
Sonáta
Původně prostě skladba „k hraní“ na rozdíl od zpívané kantáty. Barokní sonáta mívá několik kontrastních vět; sonata da chiesa často střídá pomalou–rychlou–pomalou–rychlou, zatímco da camera se blíží taneční suitě.
Triová sonáta
Textura tří samostatných hlasů: dvě melodické linky a bas. Mohou ji hrát čtyři lidé, když bas realizuje melodický basista a akordický nástroj continua; na varhanách zvládá dvě ruce a pedál jediný hráč.
Sinfonia
Dobový mnohoznačný název pro instrumentální větu: může otevírat kantátu, zastoupit koncertní úvod nebo označovat tříhlasý klávesový kus. Neznamená automaticky klasickou symfonii.
Capriccio
Volná, nápaditá skladba, která může spojovat programní narážky, imitaci a nečekané změny. Název zdůrazňuje fantazii a hravost více než jednotnou formální šablonu.

Ověření a další čtení

Použité zdroje

Text je posluchačský průvodce, nikoli náhrada tematického katalogu. Rozsahy sledují tradiční a stále běžně citované členění BWV; údaje o autorství a jednotlivých verzích je vhodné ověřovat v BWV3 a v databázi Bach digital.