Průvodce katalogem a hudební řečí
Jak se vyznat v Bachovi
Číslo BWV říká především kam dílo patří, ne kdy vzniklo. A názvy jako fuga, toccata nebo menuet zase napovídají, jak je hudba postavena nebo k čemu původně sloužila.
Bach-Werke-Verzeichnis
Mapa katalogu BWV
BWV je zkratka německého Bach-Werke-Verzeichnis, tedy „katalog Bachových děl“. Wolfgang Schmieder jej poprvé vydal roku 1950. Čísla jsou řazena systematicky podle žánrů a obsazení, nikoli chronologicky. Proto může mít rané dílo vyšší číslo než dílo pozdní.
Dnes se používá třetí, rozšířené vydání BWV3 z roku 2022. Zachovává známá čísla, přesněji rozlišuje verze skladeb a zohledňuje novější výzkum. Klasická žánrová kostra končí číslem 1080; později nalezená nebo nově zařazená díla od BWV 1081 výše už netvoří souvislé žánrové bloky.
Kantáty
Duchovní kantáty pro liturgický rok i světské slavnostní skladby. Typicky střídají sbory, recitativy, árie a chorály. BWV 201–216 jsou převážně světské; konec rozsahu obsahuje i nejistá či ztracená díla.
Moteta
Koncentrovaná polyfonní sborová díla, většinou na německý duchovní text. Zpěv může doprovázet continuo nebo nástroje zdvojující hlasy.
Mše a Magnificat
Latinská chrámová hudba: Mše h moll, kratší mše Kyrie–Gloria, jednotlivé mešní části a Magnificat.
Pašije a oratoria
Rozsáhlé vokálně-instrumentální vyprávění. Patří sem Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční, Velikonoční a Nanebevstoupení oratorium.
Čtyřhlasé chorály
Samostatně katalogizované harmonizace luterských písní. Často jde o závěrečné věty kantát; stejný nápěv může mít více odlišných harmonizací.
Písně, árie a quodlibet
Duchovní písně, sólové árie a příležitostné vokální kusy. Významnou část tvoří písně ze Schemelliho zpěvníku.
Varhanní skladby
Triové sonáty, preludia, toccaty, fantazie a fugy, koncertní transkripce i rozsáhlý svět chorálních předeher a variací.
Ostatní klávesové skladby
Díla pro cembalo, klavichord či obecně klávesový nástroj: invence, sinfonie, suity, partity, preludia a fugy, toccaty, koncerty a variace.
Loutnové skladby
Suity, preludium a fuga pro loutnu nebo pro dobový nástroj lautenwerk; některé jsou úpravami starších skladeb.
Komorní hudba
Sonáty a partity pro sólové housle, suity pro violoncello, skladby pro flétnu, housle či violu da gamba s klávesovým doprovodem a triové sonáty.
Orchestrální díla
Koncerty pro housle a klávesové nástroje, Braniborské koncerty a čtyři orchestrální suity (v katalogu označované také jako ouvertury).
Kánony
Krátké, často hádankové kontrapunktické konstrukce, v nichž jeden hlas přesně odvozuje svůj materiál z jiného.
Pozdní kontrapunktická díla
Hudební obětina a Umění fugy: vrcholné soubory ricercarů, kánonů a fug založených na důsledné proměně několika témat.
Cykly a sbírky
Kde hledat známé soubory děl
Jeden soubor může ležet uvnitř jediného rozsahu, ale někdy katalogem prochází napříč. Názvy „anglické“ a „francouzské“ suity navíc nejsou Bachovými přesnými zeměpisnými popisky, nýbrž tradičními názvy skupin.
Dobře temperovaný klavír I
BWV 846–86924 dvojic preludium–fuga ve všech durových a mollových tóninách, uspořádaných chromaticky od C dur do h moll.
Dobře temperovaný klavír II
BWV 870–893Druhá řada 24 preludií a fug. Nejde o učebnici dnešního rovnoměrného ladění, ale o demonstraci prakticky použitelného „dobrého“ temperování všech tónin.
Invence a sinfonie
BWV 772–801Patnáct dvouhlasých invencí a patnáct tříhlasých sinfonií: pedagogické kusy pro samostatné vedení hlasů, artikulaci a kompoziční myšlení.
Anglické suity
BWV 806–811Šest rozměrných klávesových suit s virtuózním preludiem a tanečním jádrem allemande–courante–sarabande–gigue.
Francouzské suity
BWV 812–817Šest komorněji pojatých klávesových suit; mezi sarabandu a gigue vkládají galanterie, například menuet, gavotu či bourrée.
Klávesové partity
BWV 825–830Šest suit vydaných jako první díl Clavier-Übung. Taneční schéma rozšiřují velmi osobité úvodní věty.
Goldbergovy variace
BWV 988Aria, třicet variací a návrat arie. Jednotu drží především basový a harmonický půdorys, ne pouhá variace melodie.
Orgelbüchlein
BWV 599–644Malá varhanní knížka chorálních předeher pro církevní rok; každý kus spojuje liturgický nápěv s určitou technickou a kompoziční úlohou.
Schüblerovy chorály
BWV 645–650Šest varhanních chorálů, většinou Bachových úprav kantátových vět pro varhany.
Osmnáct lipských chorálů
BWV 651–668Rozsáhlé, pozdě revidované chorální předehry; soubor uzavírá fragment Vor deinen Thron tret ich.
Clavier-Übung III
BWV 552, 669–689 a 802–805„Německá varhanní mše“ rámovaná preludiem a fugou Es dur. Čtyři dueta leží kvůli obsazení až v klávesovém oddílu BWV.
Sólové housle
BWV 1001–1006Tři sonáty a tři partity bez doprovodu. Střídají sonátovou tradici s taneční suitou; vrcholem druhé partity je ciaccona.
Violoncellové suity
BWV 1007–1012Šest suit pro sólové violoncello, každá s preludiem a řadou stylizovaných tanců.
Braniborské koncerty
BWV 1046–1051Šest koncertů s pokaždé jiným obsazením a jiným poměrem sólistů k souboru; soubor je laboratoří barokního koncertantního principu.
Orchestrální suity
BWV 1066–1069Čtyři cykly otevřené francouzskou ouverturou a pokračující řadou stylizovaných tanců.
Hudební obětina a Umění fugy
BWV 1079–1080Dva pozdní kontrapunktické monumenty. První vychází z „královského tématu“, druhý systematicky zkoumá možnosti jediného hlavního tématu.
Slovník posluchače
Hudební druhy, formy a věty
Názvy nejsou všechny stejného druhu. Kantáta označuje rozsáhlejší žánr, fuga způsob organizace hlasů, menuet původně tanec a preludium funkci úvodní věty. Bach je navíc rád kombinuje: gigue může být současně fugovaná a chorální předehra může mít podobu passacaglie.
Kontrapunkt a volné formy
- Fuga
- Přísněji organizovaná vícehlasá skladba založená na tématu. V expozici téma postupně vstoupí v jednotlivých hlasech jako téma a odpověď; další průběh je rozvíjí pomocí mezivět, sekvencí, inverze, augmentace či stretta. Fuga není mechanická šablona, ale způsob dlouhodobé práce s jedinou hudební myšlenkou. Bach ji používal samostatně, po preludiu či toccatě i uvnitř mší, kantát a tanečních vět.
- Fughetta
- Menší, kratší a obvykle jednodušeji rozvinutá fuga. U Bacha se často objevuje mezi chorálními předehrami nebo drobnými klávesovými kusy.
- Kánon
- Nejpřísnější imitace: následující hlas opakuje první podle daného pravidla, například se zpožděním, v jiném intervalu, pozpátku nebo v převrácených intervalech. „Hádankový kánon“ pravidlo záměrně neprozradí celé a interpret je musí odvodit.
- Invence a sinfonie
- Krátké polyfonní klávesové kusy. Bach nazval dvouhlasé skladby invencemi a tříhlasé sinfoniemi; měly učit čisté vedení samostatných hlasů, práci s motivem i zpěvný způsob hry. Tehdejší „sinfonia“ zde neznamená pozdější symfonii.
- Preludium
- Původně improvizovaný úvod, který ověřil nástroj, nastolil tóninu a připravil hlavní skladbu. U Bacha sahá od volného akordického proudu po pevně vystavěnou větu; často tvoří dvojici s fugou nebo zahajuje suitu.
- Toccata
- Virtuózní „dotyková“ skladba z tradice klávesové improvizace. Střídá běhy, akordická gesta, dramatické pauzy a někdy fugované oddíly. Má předvést zvuk i možnosti hráče; Bachovy toccaty však spojují svobodu s velmi pevnou architekturou.
- Fantazie
- Volnější instrumentální forma budící dojem improvizace. Může být recitativní, chromatická, kontrapunktická nebo chorální. Název slibuje svobodu průběhu, nikoli absenci řádu.
- Ricercar
- Starší, učený příbuzný fugy; název odkazuje k „hledání“ možností tématu. V Bachově Hudební obětině označuje mimořádně přísné tříhlasé a šestihlasé zpracování královského tématu.
- Passacaglia a ciaccona
- V baroku se oba názvy často překrývají. Jde o řadu variací nad opakovaným basem nebo harmonickým schématem, zpravidla v trojdobém metru. Bachova varhanní Passacaglia BWV 582 postupně zvyšuje hustotu a ústí do fugy; houslová Ciaccona z BWV 1004 vytváří obrovský oblouk nad návratným harmonickým základem.
- Variace
- Opakované proměny výchozího materiálu. Měnit se může melodie, rytmus, textura, počet hlasů, tónina nebo charakter, zatímco forma či harmonie zůstává rozpoznatelná. Goldbergovy variace drží pohromadě hlavně harmonický a basový plán arie.
Suita a stylizované tance
Barokní suita spojuje několik vět zpravidla v jedné tónině. Jejím jádrem bývá allemande – courante – sarabande – gigue. Před ně může přijít preludium či ouvertura a mezi sarabandu a gigue lehčí „galanterie“. Tance už často nebyly určeny k reálnému tančení; skladatel zachoval jejich rytmickou identitu a proměnil je v posluchačskou hudbu.
- Suita / partita
- Cyklus kontrastních, převážně tanečních vět. Partita může u Bacha znamenat suitu i sérii chorálních variací; význam určuje kontext.
- Allemande
- Umírněný německý tanec ve čtyřdobém metru, obvykle s předtaktím a plynulou, hustě polyfonní kresbou. V suitě bývá první základní taneční větou.
- Courante / corrente
- Živá trojdobá věta. Francouzská courante bývá ušlechtilejší a rytmicky dvojznačná mezi 3/2 a 6/4; italská corrente je rychlejší, lehčí a běhavější.
- Sarabande
- Původně prudký iberoamerický tanec, v evropském baroku proměněný v pomalou, vážnou trojdobou větu. Typický je důraz nebo prodloužení na druhé době a bohaté ozdoby.
- Gigue
- Rychlý závěrečný tanec anglického původu, často v 6/8, 9/8 nebo 12/8. Skokový rytmus a imitace z něj u Bacha často dělají energickou fugovanou větu.
- Menuet
- Uměřený francouzský dvorský tanec ve 3/4. Má pravidelné fráze a elegantní krokový charakter; dvojice Menuet I–II se hraje s návratem prvního. Později přešel do symfonií a sonát.
- Gavota
- Francouzský tanec ve 2/2 nebo 4/4, charakteristicky začínající uprostřed taktu. Bývá jasná, pevná a zpěvná; druhá gavota může mít podobu musette s drženým basem.
- Bourrée
- Rychlý francouzský tanec ve dvojdobém metru s krátkým, zpravidla čtvrťovým předtaktím. Oproti gavotě působí naléhavěji a přímočařeji.
- Passepied
- Lehký, rychlý francouzský tanec v trojdobém či složeném metru, obvykle s předtaktím. V suitě slouží jako vzdušná galanterie.
- Loure
- Pomalý francouzský tanec ve složeném metru, někdy zvaný „pomalá gigue“. Vyznačuje se tečkovaným rytmem, důstojným pohybem a důrazem na první dobu.
- Polonéza
- Slavnostní polský tanec ve 3/4 s charakteristickým rytmickým gestem. V Bachových rodinných sbornících i suitách reprezentuje dobovou zálibu v národních tanečních stylech.
- Air
- Instrumentální „píseň“ bez pevného tanečního rytmického vzorce. Zpravidla staví na zpěvné melodii; známým příkladem je Air z Orchestrální suity BWV 1068.
- Francouzská ouvertura
- Reprezentativní úvod se dvěma protiklady: pomalým oddílem s tečkovanými rytmy a rychlým imitativním či fugovaným oddílem, často s návratem úvodního charakteru.
Vokální a duchovní druhy
- Chorál
- Luterská duchovní píseň se známým nápěvem a slokovým textem, určená původně ke společnému zpěvu. Bach její melodie harmonizoval čtyřhlasně a používal je jako duchovní i stavební osu kantát a pašijí.
- Chorální předehra a fantazie
- Varhanní zpracování chorálního nápěvu. Melodie může znít dlouhými tóny v jednom hlase, být ozdobena nebo rozložena do imitací; kratší předehra uváděla sborový zpěv, rozsáhlá fantazie byla samostatnou skladbou.
- Kantáta
- Vícevěté vokálně-instrumentální dílo pro sólisty, sbor a nástroje. V lipské bohoslužbě vykládalo biblické čtení dané neděle; světská kantáta sloužila dvoru, univerzitě, svatbě či oslavě. Střídá veřejný hlas sboru, vyprávění recitativu, osobní reflexi árie a společný chorál.
- Moteto
- Polyfonní sborová skladba na duchovní text, u Bacha zpravidla německý. Oproti kantátě se méně opírá o střídání recitativů a árií a více o souvislou práci hlasů, dvojsbor a kontrapunkt.
- Mše a Magnificat
- Mše zhudebňuje pevné latinské části liturgie. Magnificat je chvalozpěv Panny Marie. Bach spojuje starší kontrapunktický styl, moderní koncertantnost i taneční rytmy.
- Pašije
- Rozsáhlé zhudebnění evangelijního vyprávění o Kristově utrpení. Evangelista přednáší děj recitativem, postavy vstupují přímou řečí, sbor představuje dav i obec věřících a árie děj zastavují osobní meditací.
- Oratorium
- Narativní duchovní dílo pro koncertní či liturgické provedení bez jevištní akce. Využívá podobné prostředky jako pašije; Bachovo Vánoční oratorium je cyklus šesti kantát určených pro různé sváteční dny.
- Recitativ
- Hudební řeč posouvající děj nebo výklad textu. Secco doprovází jen continuo a pružně sleduje slovo; accompagnato přidává orchestr a zdůrazňuje dramatický okamžik.
- Arioso a árie
- Arioso stojí mezi řečí recitativu a uzavřenou písňovostí. Árie je samostatnější lyrická reflexe; da capo árie staví na návratu A–B–A, při němž zpěvák mohl návrat ozdobit.
- Quodlibet
- Hravé spojení několika známých melodií nebo textů, často současně. Bachovská rodina jej pěstovala jako společenskou improvizační zábavu; quodlibet se objeví i v poslední Goldbergově variaci.
Instrumentální a orchestrální druhy
- Koncert
- Skladba založená na dialogu sólisty či skupiny se souborem. Rychlé věty často používají ritornelový princip: orchestrální refrén se vrací v různých tóninách mezi sólovými epizodami. Bach italský model převzal, zahušťoval kontrapunktem a často upravoval pro jiné nástroje.
- Concerto grosso
- Barokní koncert, v němž proti sobě stojí menší skupina sólistů (concertino) a celý soubor (ripieno). Braniborské koncerty princip používají velmi svobodně a v každém díle mění hierarchii nástrojů.
- Sonáta
- Původně prostě skladba „k hraní“ na rozdíl od zpívané kantáty. Barokní sonáta mívá několik kontrastních vět; sonata da chiesa často střídá pomalou–rychlou–pomalou–rychlou, zatímco da camera se blíží taneční suitě.
- Triová sonáta
- Textura tří samostatných hlasů: dvě melodické linky a bas. Mohou ji hrát čtyři lidé, když bas realizuje melodický basista a akordický nástroj continua; na varhanách zvládá dvě ruce a pedál jediný hráč.
- Sinfonia
- Dobový mnohoznačný název pro instrumentální větu: může otevírat kantátu, zastoupit koncertní úvod nebo označovat tříhlasý klávesový kus. Neznamená automaticky klasickou symfonii.
- Capriccio
- Volná, nápaditá skladba, která může spojovat programní narážky, imitaci a nečekané změny. Název zdůrazňuje fantazii a hravost více než jednotnou formální šablonu.
Ověření a další čtení
Použité zdroje
- Bach-Werke-Verzeichnis BWV3 – Breitkopf & Härtel / Bach-Archiv Leipzig – historie a koncepce aktuálního vydání katalogu.
- IMSLP: seznam skladeb podle BWV – kontrola rozsahů, obsazení a členění jednotlivých oddílů.
- Netherlands Bach Society: Works overview – praktické třídění děl, nástrojů a Bachových sbírek.
- Bach.de: přehled díla – přehled vokálních, varhanních, klávesových, komorních, orchestrálních a kontrapunktických děl.
- Encyclopaedia Britannica: Fugue a hesla k barokním žánrům – historické a terminologické souvislosti.
- Music Theory for the 21st-Century Classroom – binární forma barokních tanečních vět.
Text je posluchačský průvodce, nikoli náhrada tematického katalogu. Rozsahy sledují tradiční a stále běžně citované členění BWV; údaje o autorství a jednotlivých verzích je vhodné ověřovat v BWV3 a v databázi Bach digital.