BWV 232

Mass

10 / 10 · Božská hudba
Typ
Chorály a větší duchovní skladby
Datace
1747–49
Místo
neuvedeno
Tónina
B minor
Obsazení
5 × sólové hlasy · smíšený sbor · orchestr
Části
4
Délka nahrávky
1 h 48 min 43 s

Stručně

V katalogu IMSLP je 0232 vedeno dílo „Mass“. IMSLP je řadí do kategorie Vocal. Uvedené obsazení: 5vv ch orch.

Popis

V katalogu IMSLP je 0232 vedeno dílo „Mass“. IMSLP je řadí do kategorie Vocal. Uvedené obsazení: 5vv ch orch. Katalog uvádí tóninu B minor. Datace v katalogu: 1747–49. Poznámka IMSLP: assembled from previous compositions.

All of Bach

Behind the music

Bachova závěť

Bachovu Mši h moll lze chápat jako jediné velké concerto grosso

Vznešená, krajní a všeobjímající – Bachovu Mši h moll lze popsat jedině superlativy. Mezi úctu vzbuzujícím Kyrie a jásavým závěrečným Dona nobis pacem najdeme devět naprosto jedinečných árií a duetů, čtrnáct působivých ansámblových oddílů pro čtyři, pět, šest, a dokonce osm hlasů, široké spektrum instrumentálních sól a neuvěřitelnou rozmanitost stylů. Náš obdiv je oprávněný: Bach v letech 1748–1749 z dobrého důvodu shromáždil některé z vrcholů své dlouhé dráhy. Mše obsahuje dokonce jeho úplně poslední stránky vokální hudby, Et incarnatus est, postavené přímo vedle Crucifixus, důmyslné úpravy jedné z nejranějších kantát z roku 1714.

Magnum opus

O tom, proč Bach na konci života sestavil mši, se mnoho spekulovalo. Dnes je Mše h moll obecně pokládána za vrcholné dílo jeho vokální tvorby, srovnatelné s dalšími velkými projekty, jako jsou Umění fugy a řada Clavier-Übungen. Bach možná zvolil mešní ordinarium proto, že mu poskytovalo značnou svobodu. Textu je mnoho a nic neurčuje, které části má zpívat sbor a které mají být áriemi. Neexistují ani pravidla pro počet vět. Slova mše jsou navíc na rozdíl od kantát univerzální, nikoli svázaná s dobou svého vzniku.

Mše z roku 1733

Délka Mše h moll vylučuje, aby zazněla celá v jediné bohoslužbě. To však neznamená, že Bach své dílo nikdy neslyšel živě. Jednotlivé části se prováděly postupně v průběhu let. Většina badatelů se dnes domnívá, že mši sestavil převážně z existující hudby, samozřejmě především z kantát.

Podnět k úplné mši sahá do července 1733, kdy Bach předložil králi Augustovi III. v Drážďanech party Mše h moll. Byl to začátek řady pěti „luterských“ mší obsahujících pouze Kyrie a Gloria, které všechny vznikly ve třicátých letech osmnáctého století. Bachův text se sice od římskokatolické liturgie poněkud lišil, takto omezené zhudebnění mše však bylo u katolického drážďanského dvora docela běžné. Forma navíc dokonale odpovídala zvyklostem v Drážďanech, nikoli v Lipsku: mše složená ze samostatných vět v neapolském stylu, jaký používal Zelenka.

Pro provedení mohl Bach počítat se světoznámým dvorním orchestrem, v němž působily hvězdy jako houslista Pisendel, flétnisté Buffardin a Quantz či hobojista Richter. Každý dostal krásné sólo, postupně v Laudamus te, Domine Deus a Qui sedes. Účinek musel být velkolepý. Pozoruhodná je také nesmírná stylová pestrost. Po skutečném barokním operním duetu Christe eleison například následuje druhé Kyrie v přísném kontrapunktu.

Dokonalé proporce

Posledních pět vět mše Bach sestavil teprve tehdy, když celé dílo v letech 1748–1749 zapisoval do partitury. Zvlášť nápadná je architektura Creda. Na poslední chvíli velmi uváženě změnil původní uspořádání: oddělil Et incarnatus est od duetu Et in unum Dominum, a získal tak devět vět. V nové podobě mají ústřední články víry – Ježíšovo lidské narození, jeho smrt a spásné nanebevstoupení – každý vlastní ústřední část Creda.

Úryvek se slovem expecto mimochodem Bach zhudebňuje dvakrát. Nejprve temně a trýznivě na konci Confiteor, jako by mrtvé tělo leželo v rakvi a čekalo, co přijde; podruhé jásavě ve chvíli, kdy je zmrtvýchvstání skutečností. Také ve třech částech Sanctus si vypůjčoval sám od sebe. Znovu použil Sanctus z roku 1724 – při mimořádně slavnostních luterských bohoslužbách se tento text zpíval samostatně, bez Osanna a Benedictus –, úvod kantáty Preise dein Glücke z roku 1730 proměnil v Osanna a pro árii Benedictus sáhl k neznámé předloze v tehdy velmi módním citovém, empfindsam stylu. Jako by chtěl ukázat, že stále dokonale drží krok s dobou.

O provedení

Jos van Veldhoven chtěl v tomto provedení co nejméně rozlišovat mezi zpěváky a instrumentalisty. Bach koneckonců často znovu používal instrumentální hudbu ve vokálních dílech. Van Veldhoven se také pokusil zapomenout na „klasické“ uspořádání sboru a zasadit se do působivé, bohaté tradice, jejíž součástí byl Bach. Výsledkem je „nová“ Mše h moll: mše jako jediné velké concerto grosso s množstvím různých součástí. Také při sestavování orchestru se řídil strukturou partitury.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Části díla

IMSLP uvádí: 4 parts Composition Year 1733, rev.1748-49 (August to October)

Poslech