BWV 565
Toccata and Fugue
- Typ
- Varhanní skladby
- Datace
- 1708?
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- D minor
- Obsazení
- varhany
- Části
- 2
Stručně
V katalogu IMSLP je 0565 vedeno dílo „Toccata and Fugue“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org.
Popis
V katalogu IMSLP je 0565 vedeno dílo „Toccata and Fugue“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org. Katalog uvádí tóninu D minor. Datace v katalogu: 1708?. Poznámka IMSLP: Bach's authorship uncertain.
All of Bach
Behind the music
Bujnost mládí
Žádná jiná Bachova skladba se dnes nepoužívá tak často a k tak rozmanitým účelům jako Toccata a fuga d moll
Od Disneyho Fantazie po Fantom opery vytvořil úvod této skladby mnoho nezapomenutelných okamžiků. Jeho tajemství spočívá v nápadném prvním tónu zdůrazněném mordentem, po němž přijde krátká, napjatá chvíle ticha a drtivá sestupná řada tónů – nebo její obměna, jako v Pirátech z Karibiku. Bachova vlastní partitura se bohužel nedochovala, což vedlo k mnoha dohadům o době vzniku této divoké a originální, vlastně nepříliš „bachovské“ skladby.
Mnohé by se vysvětlilo, kdybychom Tocattu a fugu mohli zařadit do Bachových mladých let v Arnstadtu, protože tamní varhany neměly na manuálu šestnáctistopý rejstřík. Bach snad proto použil oktávové zdvojování, aby vytvořil účinek šestnáctistopého rejstříku, který zní o oktávu níže než „běžný“ osmistopý hlas, a prodloužil tak mohutný zvuk úvodních taktů. V žádném z pozdějších Bachových varhanních děl se takové oktávové zdvojování nevyskytuje.
Po síle „improvizované“ toccaty nezní o nic méně zběsile ani přísně vedená fuga s nepřerušeným proudem rychlých tónů. Později se Bach možná za svůj hrubý mladický styl „klávesového husara“, jak jej nazval životopisec Forkel, styděl a skladbu odložil. Velká část jeho dalších raných varhanních děl se ztratila úplně. Toto Bachovo „mladické uklouznutí“ naštěstí zachoval budoucnosti opisovač Johannes Ringk.
Podobně jako preludium je i toccata volnou formou bez pevné stavby, v níž může hráč na klávesový nástroj popustit uzdu fantazii. Johann Gottfried Walther ve svém Musikalisches Lexicon z roku 1732 označuje preludium jednoduše jako ein Vorspiel, tedy předehru, toccatu však popisuje jako dlouhou skladbu, v níž se obě ruce střídají a občas je doprovázejí dlouhé tóny pedálu.
Výrazná svoboda toccaty souvisí se stylus phantasticus, oblíbeným od 17. století v severním Německu. Tento fantazijní kompoziční styl přišel z jižní Evropy a Walther jej charakterizoval jako „zbavený všech omezení“. Je proto pozoruhodné, že se toccata i preludium tak často párují s fugou podléhající přísným kompozičním pravidlům. Celek však získává soudržnost mimo jiné tím, že fuga odvozuje svůj tematický materiál z předcházející části.
Části díla
IMSLP uvádí: 2 sections Composition Year 1708 ?
Poslech
Média zatím čekají na ověření.