BWV 1001

Violin Sonata No.1

10 / 10 · Božská hudba
Typ
Komorní hudba a sólové nástroje
Datace
1720
Místo
neuvedeno
Tónina
G minor
Obsazení
housle
Části
4
Délka nahrávky
17 min 36 s

Stručně

V katalogu IMSLP je 1001 vedeno dílo „Violin Sonata No.1“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn.

Popis

V katalogu IMSLP je 1001 vedeno dílo „Violin Sonata No.1“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn. Katalog uvádí tóninu G minor. Datace v katalogu: 1720. Poznámka IMSLP: partly rev. in BWV 539; 2nd movt. arr. for lute as BWV 1000.

All of Bach

Behind the music

Téměř nejkrásnější tónina

Znělost prázdných strun G a D doznívá v celé sonátě.

První z Bachových šesti sólových houslových děl vyzařuje největší klid. Tónina g moll zní na houslích čistě a pevně, protože dvě spodní struny G a D přirozeně zapadají do základního trojzvuku, aniž se jich musejí dotýkat prsty levé ruky. Znělost těchto hlubokých „prázdných strun“ se nese celou sonátou. Teoretik osmnáctého století Johann Mattheson označil g moll za „téměř nejkrásnější tóninu“, která „spojuje dosti vážný ráz s živou půvabností“, a proto se „dobře a poddajně hodí k umírněnému nářku i krocené veselosti“. Zdá se, že právě toto měl Bach při psaní sonáty na mysli.

Úvodní Adagio je tlumené a dýchá z něj opuštěnost. Dobře odpovídá Matthesonovu „umírněnému nářku“. Fuga, která má už z podstaty přísnou formu, se přiklání k „dosti vážné“ stránce. Je první fugou v celé šestici sól a Bach zde zatím neprovádí příliš mnoho kontrapunktických kejklů. Později ji Bach — nebo někdo jiný — bez větších změn upravil pro varhany jako BWV 539. Následuje lehce se pohupující Siciliana, jediná věta sonáty v durové tónině, která přináší úlevu. Ani v uvolněnější náladě se však náznak smutku úplně nevytratí.

Závěrečné Presto zní jako příklad toho, co Mattheson mohl mínit „krocenou veselostí“. Vzrušený pohyb se odehrává stále v moll; je ostrý, temperamentní a virtuózní. Akord rozložený přes čtyři struny, který uzavřel Fugu, zakončuje také Presto. A stejnou harmonií dokonce začíná i končí Adagio. Mezi větami tak vznikají spojující odmlky — účinek, který Bach použil pouze v této sonátě.

Šest sonát a partit pro sólové housle BWV 1001–1006

Do záhlaví rukopisu šesti sólových houslových děl Bach napsal Sei solo. Myslel tím šest sól, což by ve správné italštině znělo Sei soli, anebo skutečně Sei solo — „jsi sám“? V době před kontrolou pravopisu se psalo spíše podle citu, zvlášť v cizím jazyce. Možná Bach nenapsal nad šestici sól Sei soli úmyslně a chtěl houslistu varovat, než jej vyšle na pódium jen se smyčcem, čtyřmi strunami a několika svými nejobtížnějšími skladbami.

Bachova sólová díla navazují na nádhernou tradici Westhoffa, Bibera, Matteise, Schopa a dalších. Neusilují však tolik o virtuozitu jako o niternost a rozehrávají teoretickou hru s nemožností skutečné polyfonie na jediném melodickém nástroji. Bach dokonale chápal, jak náš mozek přirozeně skládá ze zvuků hudbu. Uvědomoval si také význam vlastního díla: autograf sonát a partit z roku 1720 nazval „Kniha první“. Snad už zamýšlel violoncellové suity a dnes osamocenou flétnovou partitu jako pečlivě plánovaná pokračování. Polyfonie o samotě — rozum se nad tím zastavuje.

Šest sonát jsme nahráli v bývalé haarlemské elektrárně, která kdysi zásobovala město energií a světlem. Odtud pochází její přezdívka Lichtfabriek neboli Továrna na světlo. Zvláštní prostředí inspirovalo režiséra, aby v provedení svěřil světlu výraznou úlohu.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Části díla

IMSLP uvádí: 4 movements Composition Year 1720 in 6 Violin Sonatas and Partitas (No.1)

Poslech