BWV 1008
Cello Suite No.2
- Typ
- Komorní hudba a sólové nástroje
- Datace
- 1720
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- D minor
- Obsazení
- violoncello
- Části
- 7
Stručně
V katalogu IMSLP je 1008 vedeno dílo „Cello Suite No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vc.
Popis
V katalogu IMSLP je 1008 vedeno dílo „Cello Suite No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vc. Katalog uvádí tóninu D minor. Datace v katalogu: 1720.
All of Bach
Behind the music
Stále hledat
Courante je rychlá jako blesk.
Druhá violoncellová suita d moll patří k nejoblíbenějším skladbám violoncellisty Steuarta Pincomba. Když jsme jej požádali, aby ji nahrál ve Velkém sále amsterdamského Concertgebouw, měl proto velikou radost. Hledavý ráz díla odpovídá Pincombovu pohledu na hudbu. Jak vysvětluje v rozhovoru, při hře se vždy snaží vytvořit něco nového, nikoli znovu vyrobit totéž.
Šest suit pro sólové violoncello BWV 1007–1012
Šest suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha patří ke Starému zákonu violoncellové literatury. Každý violoncellista při pohledu do not okamžitě vycítí, jak přirozeně jsou tóny rozloženy po strunách nástroje. Přesto skladby nazvané Suites a Violoncello Solo senza Basso obklopuje množství otázek a sporů. Napsal Bach hudbu skutečně pro violoncello — a opravdu jen pro violoncello? Kdy vznikla: na köthenském dvoře, nebo už dříve? Někdy se zpochybňuje dokonce autorství, třebaže tvrzení, že skladatelkou mohla být sama Anna Magdalena Bachová, která pořídila jediný dochovaný rukopis, nelze brát příliš vážně.
Suity postupují od prostoty ke stále větší virtuozitě: od převážně prázdných strun prvních tří přes složitější tóninu Es dur záhadné čtvrté suity až k temné páté, v níž musí violoncellista přeladit nejvyšší strunu o celý tón níž. Šestá suita je nejneobvyklejší, protože vyžaduje pětistrunný nástroj — pravděpodobně violu pomposu, případně violoncello piccolo.
Druhá suita
Rozdělíme-li šest violoncellových suit na dvě stejné trojice, druhá a pátá v nich vždy tvoří vážný mollový střed. Druhá suita sice není technicky zvlášť náročná, vyvolává však svět stinných pokojů a melancholických tanečních večerů, na hony vzdálený slunečné krajině první suity.
Preludium druhé suity začíná znamením trojzvuku — třemi stoupajícími tóny, které jasně vyhlašují d moll. Hned také určují očekávání dalšího průběhu. Pod zdánlivě vlnivým proudem šestnáctin Bach téměř nepozorovaně směřuje k vrcholu kolem zlatého řezu, po němž přijde krátké dramatické ticho. Po epilogu následují dlouhé závěrečné akordy, které může violoncellista zahrát jako arpeggia nebo dvojhmaty.
Zatímco postup Allemandy jako by brzdily obtížné dvojhmaty, Courante je rychlá jako blesk, jako by hráči byl v patách ďábel. Steuart Pincombe ji rád hraje velmi svižně jako protějšek elegantní a vznešené Sarabandy. Ta interpretovi dopřeje chvíli vytříbenosti, ovšem s přemítavými trylky a vzdechy připomínajícími neutuchající starosti. Menuet II přinese krátký oddech. Závěrečná Gigue, kterou by bylo možné napsat v plynulém taktu 12/8, je však zapsána v sevřenějším 3/8, jako by se Bach snažil udržet hrdinské velké skoky na uzdě. Violoncellista se stále vytrhává do drobných ďábelských tanců a končí živým vysokým D.
Části díla
IMSLP uvádí: 7 movements Composition Year 1717-23
Poslech
Média zatím čekají na ověření.