BWV 1009
Cello Suite No.3
- Typ
- Komorní hudba a sólové nástroje
- Datace
- 1720
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- C major
- Obsazení
- violoncello
- Části
- 7
Stručně
V katalogu IMSLP je 1009 vedeno dílo „Cello Suite No.3“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vc.
Popis
V katalogu IMSLP je 1009 vedeno dílo „Cello Suite No.3“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vc. Katalog uvádí tóninu C major. Datace v katalogu: 1720.
All of Bach
Behind the music
Drzé sebevědomí
Symbolizuje tato suita mladou dospělost?
Jak nádherně optimistický začátek! Violoncellista se jako rozpustilé štěně rozběhne po stupnici z vysokého C k C o oktávu níž, pak si udělá odbočku o další oktávu dolů až k nejhlubší prázdné struně C. Po temné druhé suitě pokračuje třetí violoncellová suita C dur v dobré náladě první, její výraz je však ještě sebevědomější, téměř drzý.
Violoncellista Colin Carr vidí šest suit jako „Bachovy děti v různých etapách života“. Mohla by třetí představovat přehnaně sebejistého studenta? Reinier Wink, žák violoncellistky Bachovy společnosti Lucie Swarts, který tuto suitu nahrál pro All of Bach, se každopádně domnívá, že C dur odpovídá jeho vlastní životní etapě: „Mladí lidé jsou prostě častěji veselí.“
Po zřetelném začátku Preludia rozehraje Bach s posluchačem hru, například zdánlivým přesouváním první doby taktu. Ve dvou třetinách skladby zazní nádherná prodleva: nad dlouze drženou dominantou G vystaví Bach celý sled modulací.
Allemanda má lehkomyslný ráz a množstvím silných akcentů patří k nejméně uhlazeným allemandám celé šestice. Skotačivá Courante začíná stejně jako Preludium sestupnou stupnicí v plném cvalu. V Sarabandě se vše uklidní; jde o pomalý dvorský tanec s důrazem na druhou dobu. Podobně jako mnohé sarabandy violoncellových suit se vyznačuje množstvím dvojhmatů a rozložených akordů přes všechny struny. Ostře kontrastuje se zdánlivou prostotou Bourrée, jehož druhá část v c moll zní lehce orientálně. Závěrečná Gigue samozřejmě zvedne střechu: violoncellista střídá velké skoky s krátkými sprinty.
Šest suit pro sólové violoncello BWV 1007–1012
Šest suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha patří ke Starému zákonu violoncellové literatury. Každý violoncellista při pohledu do not okamžitě vycítí, jak přirozeně jsou tóny rozloženy po strunách nástroje. Přesto skladby nazvané Suites a Violoncello Solo senza Basso obklopuje množství otázek a sporů. Napsal Bach hudbu skutečně pro violoncello — a opravdu jen pro violoncello? Kdy vznikla: na köthenském dvoře, nebo už dříve? Někdy se zpochybňuje dokonce autorství, třebaže tvrzení, že skladatelkou mohla být sama Anna Magdalena Bachová, která pořídila jediný dochovaný rukopis, nelze brát příliš vážně.
Suity postupují od prostoty ke stále větší virtuozitě: od převážně prázdných strun prvních tří přes složitější tóninu Es dur záhadné čtvrté suity až k temné páté, v níž musí violoncellista přeladit nejvyšší strunu o celý tón níž. Šestá suita je nejneobvyklejší, protože vyžaduje pětistrunný nástroj — pravděpodobně violu pomposu, případně violoncello piccolo.
Části díla
IMSLP uvádí: 7 movements Composition Year 1717-23
Poslech
Média zatím čekají na ověření.