BWV 1080
Die Kunst der Fuge ("The Art of the Fugue")
Umění fugy
- Typ
- Kontrapunktická a teoretická díla
- Datace
- 1748–49
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- D minor
- Obsazení
- klávesový nástroj
- Části
- 18
- Délka nahrávky
- 1 h 29 min 3 s
Stručně
V katalogu IMSLP je 1080 vedeno dílo „Die Kunst der Fuge ("The Art of the Fugue")“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: kbd.
Popis
V katalogu IMSLP je 1080 vedeno dílo „Die Kunst der Fuge ("The Art of the Fugue")“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: kbd. Katalog uvádí tóninu D minor. Datace v katalogu: 1748–49. Poznámka IMSLP: incomplete.
All of Bach
Behind the music
Vrchol, na který je jednou třeba vystoupit
Shunske Sato vytvořil pro Umění fugy vlastní instrumentaci
Bachovo Die Kunst der Fuge neboli Umění fugy je zahaleno tajemstvím. Nevíme, zda Bach hudbu zamýšlel jako studijní materiál, nebo k veřejnému provádění. Nejasné je i pořadí osmnácti částí a nevíme ani to, zda skladbu vůbec dokončil.
První náčrty Umění fugy vytvořil Bach už kolem roku 1736. V posledních letech života se intenzivně věnoval rozsáhlejším sbírkám a přepracovával několik dříve složených děl, například Mši h moll. Z pozdních partitur je patrné, že se mu zhoršoval zrak: rukopis byl stále kostrbatější a hůře čitelný. Po jeho poměrně náhlé smrti tedy na pracovním stole nejspíš ležily hromady hudby v nejrůznějších stadiích rozpracovanosti, které rozhodně nemusely být úhledně seřazeny a uspořádány podle jednotlivých děl.
Právě tak tomu bylo i s Uměním fugy. Lipský tiskař už připravoval vydání, měl opis jedné části materiálu a čekal na zbytek. Na edici z roku 1751 je jasně vidět, jak obtížné bylo dát vše do správného pořadí. Vydavatelům zřejmě chyběla jedna stránka poslední velké fugy. Poznámky ve druhém vydání z roku 1752 uvádějí, že Bach skladbu nemohl dokončit, protože během práce na ní zemřel. Něco podobného později napsal také jeho syn Carl Philipp Emanuel. Umění fugy se tak vydalo do světa jako „Bachovo poslední dílo“.
O tomto mytickém přídomku se však už delší dobu pochybuje. Jeden z nejznámějších současných bachovských badatelů Christoph Wolff velmi přesvědčivě dokládá, že čestné označení „poslední dílo“ náleží jiné Bachově skladbě — Mši h moll. Domnívá se rovněž, že Umění fugy nebylo nedokončené. Je přesvědčen, že musel existovat alespoň náčrt závěrečné fugy, který se po Bachově smrti nějakým způsobem ztratil. Taková fuga je vlastně cosi jako hlavolam, a proto ji lze i přes chybějící stránku doplnit a provést. V našem případě jsme použili dokončení Keese van Houtena a Lea van Doeselaara.
Instrumentace
Shunske Sato vytvořil pro Nizozemskou bachovskou společnost vlastní instrumentaci. „Chtěl jsem nechat vyniknout množství barev tohoto díla i svého souboru. Každá fuga má vlastní charakter. Podle rytmu, tempa, chromatických linií a dalších rysů lze určit, který nástroj se k ní nejlépe hodí. Každý part jsem velmi pečlivě prostudoval, abych mohl rozhodnout o nejvhodnějším obsazení. Chtěl jsem, aby zazněla celá Nizozemská bachovská společnost, a proto se zapojují také zpěváci. Zpívají beze slov, pouze na samohlásky. Když do Umění fugy přizvete zpěváky, sotva můžete pominout příklad Swingle Singers. Zpívaný Contrapunctus 9 je poctou jejich skvělé nahrávce.“
Stavba a pořadí
Při pohledu na názvy jednotlivých částí Umění fugy může být zprvu těžké se v celku vyznat. Německý titul Kunst der Fuge znamená doslova cosi jako umělecké dílo v oboru fugy: kompoziční formy se dvěma či více hlasy, v níž nejprve nastoupí jeden hlas a další pak tutéž melodii co nejpřesněji zopakují. Odtud pocházejí názvy částí: contrapunctus neboli kontrapunkt, tedy melodie spojená s jinou melodií, a kánon, v němž melodie vstupuje do rozhovoru sama se sebou, či fuga.
V tomto provedení jsou jednotlivé části seřazeny podle rostoucí složitosti. Začínáme jednoduchým kontrapunktem — spojením melodie s naprosto stejnou melodií, jako by šlo o jednovaječná dvojčata. Následuje dvojitý kontrapunkt, který nespojuje jednu, nýbrž dvě odlišné melodie. Poté přichází „převrácený“ kontrapunkt: dvakrát dvojice skladeb, které k sobě náležejí a v nichž je melodie jednoho kusu ve druhém obrácena vzhůru nohama — doslova převrácena. Dále zaznějí různé kánony, kde se melodie kombinuje sama se sebou v odlišných výškách, například v intervalu oktávy či decimy, v prodloužených hodnotách (per augmentationem) nebo v protipohybu (in contrario motu). Nakonec přichází Fuga a 3 soggetti se třemi různými tématy neboli melodiemi, které se spojí se „základní“ melodií Umění fugy. Od jednoduchého ke složitému postupuje i instrumentace: čím komplikovanější hudba je, tím překvapivější kombinace nástrojů Shunske Sato volí.
Chorál
Mezi jednotlivé bloky vzrůstající složitosti je vložena vždy jedna sloka chorálu Wenn wir im höchsten Nöten sein BWV 432. Rozsáhlou varhanní úpravu tohoto chorálu připojil Carl Philipp Emanuel Bach k prvnímu vydání Umění fugy jako náhradu za poslední, nedokončenou fugu.
Scénické pojetí
Za touto nahrávkou jsme se vydali do města Veere v nizozemském Zeelandu. Režisér Folkert Uhde se nechal inspirovat prostorem a světlem tamního chrámu Grote Kerk. „Když takové dílo inscenujete a pracujete přitom se světlem, něco se stane — něco jiného, než když hudbu pouze posloucháte. Použijete-li například světlo jako denní osvětlení, tak jako v této nahrávce, a necháte je během koncertu putovat zleva doprava, ovlivní to vaše vnímání času. Slunce během dne mění polohu velmi pomalu a rozdílu si všimnete až po chvíli. Teprve v průběhu skladby si uvědomíte, že se světlo posunulo, protože ke změně došlo zcela přirozeně. A když na hudebníka zaměříte reflektor, stejně ho začnete poslouchat jinak. Máte dojem, že jej slyšíte lépe. Lze si tedy pohrávat s mnoha činiteli, které ovlivňují posluchačský zážitek, a proměnit tak složité dílo ve skutečnou událost.“
Části díla
IMSLP uvádí: varies according to edition Composition Year 1742-46; rev. 1748–50
Poslech
The Art of Fugue
the Netherlands Bach Society
Otevřít nahrávkuContrapunctus 14, BWV 1080, 19 (Compl. by Trifonov)
Daniil Trifonov
Otevřít nahrávku