BWV 1114

Herr Jesu Christ, du höchstes Gut

Pane Ježíši Kriste, ty nejvyšší Dobro

Typ
Doplňky a pozdější objevy
Datace
1703–07?
Místo
neuvedeno
Tónina
F minor
Obsazení
varhany
Části
neuvedeno

Stručně

V katalogu IMSLP je 1114 vedeno dílo „Herr Jesu Christ, du höchstes Gut“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org.

Popis

V katalogu IMSLP je 1114 vedeno dílo „Herr Jesu Christ, du höchstes Gut“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org. Katalog uvádí tóninu F minor. Datace v katalogu: 1703–07?.

All of Bach

Behind the music

O bolesti, šípech a milosrdenství

Bezmocná melancholie se jen stěží proměňuje v naději

Hříšník se s bolestí v mysli a „zbloudilými šípy“ v duši pomalu potácí k Ježíši, „Brunnquell aller Gnaden“ — prameni veškeré milosti. Bach pro tuto úpěnlivou prosbu zvolil f moll, tóninu melancholickou, skličující a temnou. Závěrečný durový akord zní téměř tak, jako by se jeho tvůrce sotva odvažoval doufat ve spásu. Je to chorální úprava pro temnější dny.

Neumeisterova sbírka, v níž se skladba dochovala, zachycuje Bacha v nejranějším mládí, jak zkouší různé formy a techniky — některé později rozvinul, jiné opustil. Herr Jesu Christ, du höchstes Gut má například dvě odlišné nálady, což je u jinak důsledně jednotného skladatele vzácné. Bohatě figurativní melodie se rozbíhá s obtížemi a vznáší se jako árie na samostatném manuálu nad spodními hlasy. Tenor a bas vytvářejí doprovod pomocí „předimitace“, staré techniky, při níž se materiál chorálu osamostatňuje a žije vlastním životem. Po čtyřech řádcích se však melodie připojí k tutti, tentokrát bez ozdob, a pohyb ovládnou běhy šestnáctin. Napětí tak stoupá k poslednímu řádku chorálu, opět v disonantní náladě úvodu, a k překvapivému závěru.

Právě toto napětí činí ze skladby jeden z nejoblíbenějších kusů Barta Jacobse v Neumeisterově sbírce. Ačkoli je experimentální, ukazuje stále více vážného skladatele než mladého, divokého Bacha.

Neumeisterova sbírka BWV 1090–1120

Koncem roku 1984 se bachovský svět obrátil vzhůru nohama. V knihovně Yaleovy univerzity se totiž našlo nejméně 31 dosud neznámých Bachových varhanních skladeb. Jsou součástí rukopisu sestaveného varhaníkem Johannem Gottfriedem Neumeisterem (1756–1840), který se přes Christiana Heinricha Rincka a Lowella Masona dostal až do Spojených států. Proto je znám jako „Neumeisterova sbírka“.

Větší část sbírky opsal Neumeister roku 1790 z mnohem staršího, dnes ztraceného rukopisu. Vybral různorodé oblíbené varhanní chorály, které mohl sám hrát při běžných bohoslužbách. Většinu tvoří skladby dvou Bachových příbuzných, Johanna Michaela a Johanna Christopha, a také samotného Johanna Sebastiana. Najdeme tu rovněž úpravy mimo jiné od Friedricha Wilhelma Zachowa a Johanna Pachelbela. Neumeisterova sbírka nám tak dává představu o repertoáru, který Bach důvěrně znal v mládí. Jeho vlastní skladby ve sbírce jsou velmi rané: většinou pocházejí z doby před rokem 1708 a patrně dokonce z období kolem roku 1700, kdy mu bylo asi patnáct. Později Neumeister připojil ještě pět podstatně novějších chorálů svého učitele Georga Andrease Sorgeho.

Varhany

Nahrávka vznikla na proslulých Müllerových varhanách v kostele sv. Bavona neboli Grote Kerk v Haarlemu. Jde o mimořádný nástroj z roku 1738, na který se do Haarlemu vypravili hrát Georg Friedrich Händel i Wolfgang Amadeus Mozart. Händela zvlášť nadchl neobvyklý rejstřík Vox humana. Varhany mají přes pět tisíc píšťal rozdělených do 64 rejstříků, tři manuály a pedál.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Poslech

Média zatím čekají na ověření.