BWV 198

Lass, Fürstin, lass noch einen Strahl (Trauer-Ode)

Nech, paní, nech ještě jeden paprsek (Óda žalostná)

9 / 10 · Téměř dokonalé
Typ
Kantáty
Datace
1727
Místo
neuvedeno
Tónina
B minor
Obsazení
4 × sólové hlasy · smíšený sbor · orchestr
Části
2
Délka nahrávky
31 min 26 s

Stručně

V katalogu IMSLP je 0198 vedeno dílo „Lass, Fürstin, lass noch einen Strahl (Trauer-Ode)“. IMSLP je řadí do kategorie Vocal. Uvedené obsazení: 4vv ch orch.

Popis

V katalogu IMSLP je 0198 vedeno dílo „Lass, Fürstin, lass noch einen Strahl (Trauer-Ode)“. IMSLP je řadí do kategorie Vocal. Uvedené obsazení: 4vv ch orch. Katalog uvádí tóninu B minor. Datace v katalogu: 1727. Poznámka IMSLP: partly re-used in BWV 244a, BWV 247.

All of Bach

Behind the music

Zvučná pocta

Jako by zemřel člen rodiny

Christiane Eberhardine Braniborsko-Bayreuthská si v luterském Sasku získala nesmírnou oblibu. Když její manžel August Silný, saský kurfiřt, dostal roku 1697 příležitost stát se zároveň polským králem, byla s tím spojena zásadní podmínka: panovník se musel rozloučit s luterskou vírou a přestoupit ke katolictví. Christiane Eberhardine však svému náboženskému přesvědčení zůstala věrná a třicet let až do smrti strávila v dobrovolném vyhnanství v Pretzschi nad Labem.

Po její smrti roku 1727 se v Lipsku konala vzpomínková slavnost, pro niž Bach zkomponoval pohřební kantátu Laß, Fürstin, laß noch einen Strahl, BWV 198, známější jako Trauerode. Provedení sám řídil.

Trauerode je bezpochyby jednou z nejdojemnějších Bachových skladeb. Úctu, kterou zesnulá kurfiřtka požívala, nemohl potvrdit působivěji. Dílo od začátku do konce charakterizuje vroucnost, jíž dodává zvláštní lesk bohatá instrumentace zahrnující dva hoboje d’amore, dvě gamby a dvě loutny. „Hudba je nabita důvěrností a působí nesmírně osobně, jako by zemřel někdo z rodiny,“ říká dirigent Václav Luks.

Stejně jako mnohé chrámové kantáty má i tato světská óda dvě části. Zatímco v kostele je oddělovalo kázání, zde mezi nimi zazněla pamětní řeč. Libretista Johann Christoph Gottsched pro hudební příspěvek spořádaně vytvořil skutečnou ódu o devíti osmiveršových slokách. Bach však v nádherném projevu svéhlavosti z přísné formy mnoho neponechal a sloky podle libosti rozřezal. Úvodní sbor například přebírá slova první poloviny první sloky, sopránový recitativ spojuje její druhou polovinu s první polovinou sloky druhé a sopránová árie tuto sloku dokončuje.

Devět slok tak nakonec dalo vzniknout důmyslně uspořádané desetidílné skladbě. S citem pro symboliku nechává Bach vokální sólisty vstupovat od nejvyššího hlasu k nejnižšímu, jako by byli spouštěni do hrobu: nejprve soprán, potom alt, následovaný tenorem a nakonec basem.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Části díla

IMSLP uvádí: 2 parts (in 10 movements) Composition Year 1727 in Leipzig

Poslech