BWV 530
Organ Sonata No.6
- Typ
- Varhanní skladby
- Datace
- 1730?
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- G major
- Obsazení
- varhany
- Části
- 3
- Délka nahrávky
- 12 min 52 s
Stručně
V katalogu IMSLP je 0530 vedeno dílo „Organ Sonata No.6“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org.
Popis
V katalogu IMSLP je 0530 vedeno dílo „Organ Sonata No.6“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: org. Katalog uvádí tóninu G major. Datace v katalogu: 1730?.
All of Bach
Behind the music
Syn hájí otce
Tyto sonáty přežijí všechny převraty hudebního vkusu
Kdo byl modernější, Händel, nebo Bach? Tuto otázku si lidé kladli už v 18. století. Bach býval považován za obratného, avšak staromódního, kdežto Händel za pokrokovějšího. První věta této Sonáty G dur však takovou představu vyvrací. Jednohlasý úvod obou horních hlasů i nekomplikovaná harmonie jsou svrchovaně moderní. Není divu, že se šest Bachových triových sonát stalo v tehdejší diskusi trumfem.
Roku 1788 vyšel v německém časopise anonymní dopis reagující na pasáž z životopisu Georga Friedricha Händela od Charlese Burneyho. Angličan v něm napsal, že Händel ve varhanní hudbě „překonal dokonce Johanna Sebastiana a ostatní Němce“. Pisatel dopisu však o Händelově modernosti přesvědčen nebyl a jeho klávesové variace označil za „neuhlazené a pro naši dobu až příliš prosté“. Bach byl naproti tomu nadčasový, a tedy mnohem modernější: „Kromě dalších varhanních trií existuje soubor šesti takových skladeb pro dva manuály a pedál, které jsou zkomponovány s takovou elegancí, že znějí dobře dodnes, nikdy nezestárnou a přežijí všechny převraty hudebního vkusu.“
Elegantní varhanní triové sonáty tedy sloužily jako důkaz nadčasovosti Bachovy hudby už několik desetiletí po jeho smrti. Nevíme jistě, kdo dopis napsal a odeslal, pravděpodobně však otce hájil Carl Philipp Emanuel Bach. Jeho poznámky jako by naznačovaly, že nejrychleji stárne právě to, co je příliš moderní. Podobnou rovnováhu hledal i jeho otec. V této sonátě následuje po elegantní první větě a složitých chromatických rytmech věty druhé závěr, který spojuje prvky obou. Moderní, a přesto nezaměnitelně bachovský.
Šest sonát BWV 525–530
Kolem let 1727–1730 uvedl Bach nový varhanní žánr: triovou sonátu. Tento typ sonáty – pro dva melodické nástroje a bas, případně pro sólový nástroj a klávesový doprovod – už dávno patřil k základům barokní komorní hudby. Všechny tři hlasy však do té doby nezaznívaly na jediném nástroji. Promyšlenou registrací lze na varhanách dosáhnout velkého zvukového bohatství, tím však obtíže teprve začínají: šest sonát je považováno za mimořádně náročné. Albert Schweitzer například píše: „Kdo tyto sonáty důkladně procvičil, nenarazí už vlastně na žádné obtíže ani ve staré, ani v moderní varhanní literatuře. […] Dosáhl naprosté přesnosti hry – nejvyšší podmínky pravého varhanního umění. V této složité triové sazbě je i sebemenší nepravidelnost slyšet s děsivou zřetelností.“
Životopisec Johann Nikolaus Forkel poznamenal, že Bach sbírku napsal – nebo přepracoval ze staršího materiálu – pro studium Wilhelma Friedemanna, jehož „takto vycvičil ve velkého varhaníka, jímž se později stal“. Snad právě tyto souvislosti vysvětlují, proč Bach italský koncertantní styl místy obohacuje galantními prvky inspirovanými drážďanskou operou, kterou Friedemann podle všeho nadšeně obdivoval. Sonáty si uchovaly vliv po dlouhou dobu a zapůsobily například i na mladého Mendelssohna. Navzdory svému komornímu původu jsou ryzí klávesovou hudbou s jedinečnou souhrou obou rukou. Téměř nekonečná rozmanitost forem činí ze sbírky samostatný svět.
Části díla
IMSLP uvádí: 3 movements Composition Year 1730? as part of the Trio Sonatas for Organ, BWV 525-530 (No.6)
Poslech
Sonata no. 6 in G major
Reitze Smits
Otevřít nahrávku