BWV 813
French Suite No.2
- Typ
- Skladby pro klávesové nástroje
- Datace
- 1722–25?
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- C minor
- Obsazení
- klávesový nástroj
- Části
- neuvedeno
Stručně
V katalogu IMSLP je 0813 vedeno dílo „French Suite No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: kbd.
Popis
V katalogu IMSLP je 0813 vedeno dílo „French Suite No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Keyboard. Uvedené obsazení: kbd. Katalog uvádí tóninu C minor. Datace v katalogu: 1722–25?. Poznámka IMSLP: see also BWV 813a.
All of Bach
Behind the music
Každý tón na správném místě?
I Bach musel o dokonalost své hudby bojovat.
O Bachově hudbě se někdy říká, že v ní je „každý tón na správném místě“. To je samozřejmě poznávací znamení mistra: hudba zní, jako by zkrátka musela být právě taková, a jiné tóny si téměř nelze představit. Víme však, že ani Bach ji nezapisoval rovnou z hlavy v jediné dokonalé podobě. Také on přepisoval a měnil a najít pro všechny tóny jejich „správné místo“ pro něj někdy zjevně znamenalo skutečný zápas.
Málokde je to patrné tak jasně jako ve druhé Francouzské suitě. Zvláště první dvě části, allemande a courante, se dochovaly ve čtyřech či pěti po sobě jdoucích verzích. Starší podoby jsou v obou případech kratší a souměrnější a obsahují další odlišnosti: místy jednodušší basovou linku, jindy prostě jiná hudební rozhodnutí. Také v ostatních částech suity lze tu a tam, byť v menším měřítku, sledovat, jak Bach měnil názor.
Mezi několika představami váhal nejen uvnitř jednotlivých tanců, ale i při utváření suity jako celku: jeden menuet, dva menuety — nebo vůbec žádný? První verze, kterou roku 1722 zapsal do Klavierbüchlein pro svou novou manželku Annu Magdalenu, menuet původně neměla. Teprve později připsal poznámku, že se má vložit menuet uvedený na konci knížky. Některé pozdější prameny obsahují i druhý menuet, což v Bachových klávesových suitách není nic neobvyklého.
Už rané verze byly dobré. Kdybychom je slyšeli jako první, nikdy by nás nenapadlo, že některé tóny nejsou na správném místě. Právě tím, že chtěl Bach někde něco zdokonalit, však posunul vzájemné poměry celku a cítil potřebu upravovat i jinde — dokud nebyly všechny tóny znovu na správném místě.
Francouzské suity BWV 812–817
Francouzské suity Bach komponoval jako třicetiletý během působení na köthenském dvoře. Se samotným dvorem však nemají nic společného: psal je pro výuku ve svém soukromém okruhu. Prvních pět se v původní podobě objevuje v hudební knížce, kterou roku 1722 sestavil pro svou druhou manželku Annu Magdalenu, snad jako svatební dar. Bach však skladby dále přepracovával. Pozdější verze, rozšířené o šestou suitu, se dochovaly díky četným opisům jeho žáků. Jsou vděčnými cvičnými kusy, které navzdory jisté kompoziční složitosti — je to koneckonců Bach — nekladou na hráče krajní nároky.
Přívlastek „francouzské“ nepochází od Bacha a poprvé se objevuje v textu z roku 1762, dvanáct let po skladatelově smrti. Tyto kusy nejsou francouzštější než jiné jeho klávesové suity, stejně jako dříve vzniklé Anglické suity nejsou nijak zvlášť anglické. Anglické suity se svými rozsáhlými preludii se naopak do jisté míry řídí právě francouzským vzorem. Bach zde jako obvykle mluví kosmopolitním jazykem, důmyslnou syntézou několika evropských stylů.
Francouzské suity nemají preludium a začínají rovnou prvním tancem, allemandou. Po ní následuje klasická řada courante, sarabanda a giga. Mezi sarabandu a gigu Bach vkládá volnější výběr tanců od menuetu a gavoty přes bourrée až po méně obvyklou loure.
Poslech
Média zatím čekají na ověření.