BWV 1003

Violin Sonata No.2

Typ
Komorní hudba a sólové nástroje
Datace
1720
Místo
neuvedeno
Tónina
A minor
Obsazení
housle
Části
4

Stručně

V katalogu IMSLP je 1003 vedeno dílo „Violin Sonata No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn.

Popis

V katalogu IMSLP je 1003 vedeno dílo „Violin Sonata No.2“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn. Katalog uvádí tóninu A minor. Datace v katalogu: 1720. Poznámka IMSLP: arr. for kbd as BWV 964.

All of Bach

Behind the music

Zdánlivě přímočará

Bach činí nehouslové houslovým.

Na rozdíl od některých jiných Bachových skladeb se jeho sólová houslová díla nikdy nepřestala hrát. Nutí houslisty vydat ze sebe i ze svého nástroje to nejlepší a uskutečnit nemožné: hrát o samotě polyfonii. Ostatní hudebníci šestici houslových sól někdy záviděli. V duchu zásady „čím větší bachovský repertoár, tím lépe“ proto vznikly úpravy pro množství jiných nástrojů.

Varhaník Jakob Adlung například už roku 1758 napsal, že mezi Bachovou nevydanou hudbou je mnoho „velkých děl“. Vedle rozměrných klávesových skladeb zmiňuje „6 Sonaten und Partien ohne Bass“. V poznámce vysvětluje: „Ve skutečnosti jsou to skladby pro sólové housle bez basu, tři sonáty a tři partity, dobře se však hodí také ke hře na klávesový nástroj.“ A přesně to se dělo. Existují klávesové úpravy celých sonát či partit i jednotlivých vět. Také tato druhá sonáta byla přepsána pro klávesy jako BWV 964.

Ať jsou však tyto verze sebeúčinnější a sebekrásnější, vedle provedení sonáty houslistou, jakým je Shunske Sato, blednou. Dokonce Fuga a Andante zde znějí naprosto přirozeně navzdory polyfonii, kterou je tak obtížné dobře zahrát. Andante, v němž se houslista doprovází neustále opakovanými tóny pod melodií, je zázrakem zdánlivé přímočarosti. Temperamentní Allegro s ozvěnovými účinky působí místy téměř ironicky a houslím dokonale sedí. Bach nejen činí nehouslové houslovým, ale zároveň přijímá vše, co housle odjakživa umějí nejlépe.

Šest sonát a partit pro sólové housle BWV 1001–1006

Do záhlaví rukopisu šesti sólových houslových děl Bach napsal Sei solo. Myslel tím šest sól, což by ve správné italštině znělo Sei soli, anebo skutečně Sei solo — „jsi sám“? V době před kontrolou pravopisu se psalo spíše podle citu, zvlášť v cizím jazyce. Možná Bach nenapsal nad šestici sól Sei soli úmyslně a chtěl houslistu varovat, než jej vyšle na pódium jen se smyčcem, čtyřmi strunami a několika svými nejobtížnějšími skladbami.

Bachova sólová díla navazují na nádhernou tradici Westhoffa, Bibera, Matteise, Schopa a dalších. Neusilují však tolik o virtuozitu jako o niternost a rozehrávají teoretickou hru s nemožností skutečné polyfonie na jediném melodickém nástroji. Bach dokonale chápal, jak náš mozek přirozeně skládá ze zvuků hudbu. Uvědomoval si také význam vlastního díla: autograf sonát a partit z roku 1720 nazval „Kniha první“. Snad už zamýšlel violoncellové suity a dnes osamocenou flétnovou partitu jako pečlivě plánovaná pokračování. Polyfonie o samotě — rozum se nad tím zastavuje.

Šest sonát jsme nahráli v bývalé haarlemské elektrárně, která kdysi zásobovala město energií a světlem. Odtud pochází její přezdívka Lichtfabriek neboli Továrna na světlo. Zvláštní prostředí inspirovalo režiséra, aby v provedení svěřil světlu výraznou úlohu.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Části díla

IMSLP uvádí: 4 movements Composition Year 1720 in 6 Violin Sonatas and Partitas (No.3)

Poslech

Média zatím čekají na ověření.