BWV 1069
Orchestral Suite No.4 (Overture)
- Typ
- Orchestrální skladby a koncerty
- Datace
- 1725
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- D major
- Obsazení
- orchestr
- Části
- 7
Stručně
V katalogu IMSLP je 1069 vedeno dílo „Orchestral Suite No.4 (Overture)“. IMSLP je řadí do kategorie Orchestral. Uvedené obsazení: orch.
Popis
V katalogu IMSLP je 1069 vedeno dílo „Orchestral Suite No.4 (Overture)“. IMSLP je řadí do kategorie Orchestral. Uvedené obsazení: orch. Katalog uvádí tóninu D major. Datace v katalogu: 1725.
All of Bach
Behind the music
Tanec podle vypůjčené melodie
Bach vytěží ze souboru přísných pravidel to nejlepší — a doslova se raduje
Při provedení této královsky vznešené Čtvrté orchestrální suity obvykle znějí trubky a tympány. My ji však hrajeme bez nich — a cembalista a dirigent Lars Ulrik Mortensen se tak rozhodl zcela záměrně. „Už léta se uznává, že skladba původně vznikla bez trubek a tympánů. Muzikolog Joshua Rifkin o tom psal v roce 1997. Porovnáte-li partituru s jinými Bachovými díly, zjistíte, že žesťové nástroje jsou u něj jinde vůči ostatním vždy do značné míry samostatné. Ve Čtvrté orchestrální suitě tato nezávislost chybí. Trubky jsou tu pouhým doplňkem, ničím víc než barevným obohacením.“
První verze Čtvrté orchestrální suity nepochybně pochází z raných let Bachova působení ve Výmaru či Köthenu. Skladba mu zřejmě přirostla k srdci, protože její zvukově mohutnou úvodní část, Ouverturu, roku 1725 znovu oživil jako Sinfonii kantáty BWV 110 Unser Mund sei voll Lachens. Právě tehdy k ní přidal trubky a tympány.
Po úvodní části, v níž proti sobě staví smyčce a dřevěné dechové nástroje, Bach nečekaně mění směr. Namísto „standardních tanců“ allemandy a courante přechází rovnou k bourrée, gavotě a menuetům. Závěr pak vůbec není tancem, nýbrž Réjouissance — tedy radovánkami.
Orchestrální suity BWV 1066–1069
Je lákavé mluvit o „čtyřech orchestrálních suitách“, Bach jich však mohl napsat o jednu či dvě více — nebo třeba o deset. Na rozdíl od Braniborských koncertů spolu totiž dochované čtyři suity nijak nesouvisejí. Odborníci jako Joshua Rifkin je dokonce pokládají za úpravy skladeb jiných žánrů. Bach zkrátka psal reprezentativní slavnostní hudbu pro bohaté dvory ve Výmaru a Köthenu: příležitostné skladby, které později našly nový domov v repertoáru lipského Collegia musica.
Bachovy suity, tedy řady stylizovaných tanců, vyzařují styl a atmosféru taneční hudby, jakou psal Lully na dvoře Ludvíka XIV. Dnes jim říkáme suity, tehdy však nesly označení ouvertura neboli úvodní kus. Jako pocta králi začínala taková taneční řada vznešeným úvodem s nápadně tečkovaným rytmem, za jehož zvuků mohl panovník vstoupit, a pokračovala o něco rychlejší fugovanou střední částí.
Jedna zajímavá hypotéza vysvětluje poměrně malý počet Bachových suit tím, že skladatel tento žánr nedokázal dostatečně ovládnout. Vzor přicházel přímo z Lullyho Paříže a nepřipouštěl konkurenci. Zvláště okázalá ouvertura s uspořádáním pomalu–rychle–pomalu, fugovaným středem a „francouzskými“ rytmy měla velmi vyhraněnou podobu — a pro našeho mladého německého kapelníka byla možná až příliš svazující.
Části díla
IMSLP uvádí: 7 movements Composition Year 1725
Poslech
Média zatím čekají na ověření.