BWV 1002

Violin Partita No.1

Typ
Komorní hudba a sólové nástroje
Datace
1720
Místo
neuvedeno
Tónina
B minor
Obsazení
housle
Části
8

Stručně

V katalogu IMSLP je 1002 vedeno dílo „Violin Partita No.1“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn.

Popis

V katalogu IMSLP je 1002 vedeno dílo „Violin Partita No.1“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn. Katalog uvádí tóninu B minor. Datace v katalogu: 1720.

All of Bach

Behind the music

Umění variace

Bach připojuje ke každé větě její Double.

Staré latinské úsloví praví: varietas delectat, rozmanitost těší. Zdá se, jako by je měl Bach při komponování první partity na mysli. Rozmanitost byla v dobové hudební praxi důležitým pojmem v mnoha ohledech. Znovu a znovu čteme o významu obměňování při komponování i při samotné hře — například při zdobení dané melodie či harmonického schématu skladatelem i interpretem.

Umění variace se v Bachově šestici sól vrací různými způsoby, například v Ciacconě z BWV 1004, v první partitě však vystupuje výslovně do popředí. Jako jediná totiž za každý tanec, tedy každou větu, připojuje Double. Nejde však o doslovné kopie. Bach dále pracuje s týmž harmonickým materiálem, pokaždé ale nachází jiné řešení — například rychlejší noty v Courante.

Hudební teoretik Johann Walther popsal double jako „druhou sloku árie, obměněnou nebo přednesenou a provedenou v kratších notách“, stručněji jako „zdvojení, variaci, obvykle u allemand a courant“. A Bach skutečně začíná Allemandou a Courante. Následují Sarabanda a Tempo di borea, tedy bourrée. Toto Bourrée je jediné v celém Bachově díle, které má vlastní Double.

Ještě než však k jednotlivým Double dospějeme, slyšíme už jinou obměnu. Každý tanec se jako obvykle skládá ze dvou polovin a každá se jednou opakuje. Repetice vybízejí houslistu, aby Bachovy noty obměnil ozdobami. Shunske Sato tak zde činí s velikým elánem, stejně jako v ostatních partitách a sonátách. Po houslistových obměnách pak přijde Double, v němž sám Bach zapsal variaci předchozí části; při opakování k ní může houslista opět přidat vlastní ozdoby. Nádherný vzorník umění variace.

Šest sonát a partit pro sólové housle BWV 1001–1006

Do záhlaví rukopisu šesti sólových houslových děl Bach napsal Sei solo. Myslel tím šest sól, což by ve správné italštině znělo Sei soli, anebo skutečně Sei solo — „jsi sám“? V době před kontrolou pravopisu se psalo spíše podle citu, zvlášť v cizím jazyce. Možná Bach nenapsal nad šestici sól Sei soli úmyslně a chtěl houslistu varovat, než jej vyšle na pódium jen se smyčcem, čtyřmi strunami a několika svými nejobtížnějšími skladbami.

Bachova sólová díla navazují na nádhernou tradici Westhoffa, Bibera, Matteise, Schopa a dalších. Neusilují však tolik o virtuozitu jako o niternost a rozehrávají teoretickou hru s nemožností skutečné polyfonie na jediném melodickém nástroji. Bach dokonale chápal, jak náš mozek přirozeně skládá ze zvuků hudbu. Uvědomoval si také význam vlastního díla: autograf sonát a partit z roku 1720 nazval „Kniha první“. Snad už zamýšlel violoncellové suity a dnes osamocenou flétnovou partitu jako pečlivě plánovaná pokračování. Polyfonie o samotě — rozum se nad tím zastavuje.

Šest sonát jsme nahráli v bývalé haarlemské elektrárně, která kdysi zásobovala město energií a světlem. Odtud pochází její přezdívka Lichtfabriek neboli Továrna na světlo. Zvláštní prostředí inspirovalo režiséra, aby v provedení svěřil světlu výraznou úlohu.

Původní článek a nahrávka na All of Bach

Části díla

IMSLP uvádí: 8 movements Composition Year 1720 in 6 Violin Sonatas and Partitas (No.2)

Poslech

Média zatím čekají na ověření.