BWV 1005
Violin Sonata No.3
- Typ
- Komorní hudba a sólové nástroje
- Datace
- 1720
- Místo
- neuvedeno
- Tónina
- C major
- Obsazení
- housle
- Části
- 4
Stručně
V katalogu IMSLP je 1005 vedeno dílo „Violin Sonata No.3“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn.
Popis
V katalogu IMSLP je 1005 vedeno dílo „Violin Sonata No.3“. IMSLP je řadí do kategorie Chamber. Uvedené obsazení: vn. Katalog uvádí tóninu C major. Datace v katalogu: 1720. Poznámka IMSLP: 1st movt. arr. for kbd as BWV 968.
All of Bach
Behind the music
Italská inspirace
Fuga plná kontrapunktických triků.
Bachova díla pro sólové housle bývají často řazena výhradně do německé tradice, stop italského vlivu je v nich však víc, než bychom čekali. Šestice sól vznikla patrně za Bachova působení v Köthenu nebo ve Výmaru, kde se intenzivně zabýval svými italskými současníky. Z výmarského období pocházejí například jeho varhanní a cembalové úpravy Vivaldiho koncertů BWV 593 a 596.
Také v této sonátě jako by Bach hledal inspiraci v Itálii. Tajemné úvodní Adagio například nápadně připomíná začátek Adagia z hobojového koncertu Alessandra Marcella. V obou skladbách se takt za taktem vrství pomalé tóny a teprve z nich se rozvíjí melodie. Za svého výmarského působení Bach Marcellův Hobojový koncert upravil pro cembalo jako BWV 974. Poslechneme-li si Adagio z BWV 974 vedle Adagia této sonáty, podobnost nelze přeslechnout.
Fugy v sonátách zjevně vycházejí z německé tradice. Také zde však Bach mohl z italské hudby načerpat víc, než se na první pohled zdá. Jeho fugy mají například zřetelné společné rysy se slavnými Sonátami pro housle a basso continuo op. 5 Arcangela Corelliho z roku 1700. V několika jejich větách začíná houslista sám a Corelli fugu pouze naznačí. Co je u Corelliho náznakem, provede Bach s veškerou důsledností: napíše skutečné fugy pro jediného houslistu.
Nejpůsobivějším výsledkem je monumentální Fuga této třetí sonáty, plná kontrapunktických triků. Téma se nejprve spojuje s chromaticky sestupnou linií. Potom zazní v těsně, tedy v nástupech, které po sobě přicházejí „příliš rychle“. Přibližně v polovině fugy se téma převrátí: stoupající kroky se promění v klesající a naopak. Nakonec se vše propojí. Není to právě italské, německou obdobu však nenajdeme také.
Šest sonát a partit pro sólové housle BWV 1001–1006
Do záhlaví rukopisu šesti sólových houslových děl Bach napsal Sei solo. Myslel tím šest sól, což by ve správné italštině znělo Sei soli, anebo skutečně Sei solo — „jsi sám“? V době před kontrolou pravopisu se psalo spíše podle citu, zvlášť v cizím jazyce. Možná Bach nenapsal nad šestici sól Sei soli úmyslně a chtěl houslistu varovat, než jej vyšle na pódium jen se smyčcem, čtyřmi strunami a několika svými nejobtížnějšími skladbami.
Bachova sólová díla navazují na nádhernou tradici Westhoffa, Bibera, Matteise, Schopa a dalších. Neusilují však tolik o virtuozitu jako o niternost a rozehrávají teoretickou hru s nemožností skutečné polyfonie na jediném melodickém nástroji. Bach dokonale chápal, jak náš mozek přirozeně skládá ze zvuků hudbu. Uvědomoval si také význam vlastního díla: autograf sonát a partit z roku 1720 nazval „Kniha první“. Snad už zamýšlel violoncellové suity a dnes osamocenou flétnovou partitu jako pečlivě plánovaná pokračování. Polyfonie o samotě — rozum se nad tím zastavuje.
Šest sonát jsme nahráli v bývalé haarlemské elektrárně, která kdysi zásobovala město energií a světlem. Odtud pochází její přezdívka Lichtfabriek neboli Továrna na světlo. Zvláštní prostředí inspirovalo režiséra, aby v provedení svěřil světlu výraznou úlohu.
Části díla
IMSLP uvádí: 4 movements Composition Year 1720 in 6 Violin Sonatas and Partitas (No.5)
Poslech
Média zatím čekají na ověření.